NAPSALI...

Josef Mžyk 1944 ve Vídni
AVU v Praze 1967-73 (V.Tittlebach,L.Čepelák)
1981-82 studijní pobyt v Paříži
V raném období převládalo v malbě i grafice expresivní pojetí. S jeho malířským cítěním nejlépe spouzněla litografie, i když se vedle ní prosazoval i lept, suchá jehla a serigrafie. Postupně nabýval na významu řád, který se promítal do barevných ploch dělených soustavami linií. Před několika lety došlo v Mžykově tvorbě k určitému zlomu, kdy jeho projev začal znovu nabývat na bezprostřednosti. K této proměně přispěly polyuretanové barvy, které jsou velmi výrazné a hmotné. Na papír i do plochy obrazu je zaznamenávána mytologizace rodinného života, vstupují do nich vzpomínky na krásná místa a samaritánské příběhy. Mžyk často užívá obecných výtvarných znaků, ale nikdy jej výrazně nepřitahovala abstraktní malba. Jeho projev se pohybuje v rozmezí určeném trpělivě tvořenou skladbou a spontální rychlou kresbou nebo malbou.

Josef Mžyk tvoří cyklicky; jeho cykly grafických listů, kreseb a obrazů na sebe navazují volným a přesto smysluplným způsobem.
Z nejstarších prací Josefa Mžyka je pozoruhodný zejména soubor kreseb a litografií, který vznikal koncem šedesátých let. U řady těchto expresivních děl je především zřejmá snaha dobrat se k syntetizujícímu odrazu skutečnosti se zdůrazněnou spontaneitou, uvolněnou citovou sférou a tu více, tu méně zřetelně transformovaným mravním podtextem. Tyto subjektivně exaltované odlesky prožitků byly z větší části uvolněny zejména při prvním nárazu Jihu.
Jako náraz, který nadlouho odvádí jiným směrem, působil na Josefa Mžyka objev barvy. Studoval v té době na pražské Akademii výtvarných umění. Pro jeho dílo přinesl řadu závažných skutečností: především potlačení spontaneity a nadlouho i kresby nejen v expresivním, ale i v lineárním slova smyslu. V té době začíná autorův dlouhý proces -uvolňovaný teprve v posledních letech - ne nepodobný klauzuře. Ač to může znít skoro paradoxně, téměř asketicky se podrobuje ukázněné práci s barvou, plochou a kompozicí. Zřetelně v tom rezonovaly vlivy pop- a op- artu, které však jen uvolnily některé latentně přítomné rysy Mžykovy osobnosti. Na jedné straně až demonstrativní zdůrazňování "odstupu" a "objektivnosti", projevující se především ve formální složce, na druhé straně postupně zcela převládající volba námětů z intimní sféry. Tedy pokus o sloučení objektivity s kontemplativností, snaha o spojování protikladů, pokus o syntézu, přerůstající z výtvarné i do filozofické roviny. Dalším výrazným rysem, který je příznačný pro tyto autorovy objevy, je stylizování reality, přesněji řečeno jejích "náhodně" volených výseků a někdy i "čehokoliv" se snahou ozřejmit harmonii a řád propojující vše, organické, anorganické, časové i nadčasové. Jenom zdánlivě nekomplikované, geometrizované, barevně jasné záznamy, stylizované do plošnosti, údernosti a plnosti, odkazují neustále za vlastní hranice.
Po skončení studií docházelo v Mžykově tvorbě k dalšímu výraznému posunu. Objektivizující tendenci vytlačovala snaha, měnící se postupně až v posedlost, po ztvárňování reality na základě detailního průzkumu a vylíčení. Byla provázena dále se stupňující tendencí ne- hierarchizovat a tedy apriorně ne- hodnotit. Josef Mžyk se soustředil na práci s několika málo se obměňujícími výseky přírody, doplňovanými i lidskou stafáží. Nesporně na něj působilo prostředí, v němž se začal pohybovat,
příznačné jedinečnou atmosférou pozdně secesní architektury pražských Vinohrad, prolínající se s nostalgickými partiemi zahrad a parků. Vývoj k lyrizující koncentrovanosti se dále stupňoval; byl provázen stále intenzivnější snahou po postižení všeobecně platného řádu, konkretizovanou většinou na základě výseků z nejprostšího přírodního rámce. Do počátečních tužkových, lineárních kreseb se postupně zapojovalo kolorování (nikoliv však valérování), kladení tisíců čistých barevných ploch. Na první pohled pozorovatele těchto prací zaujme především jejich dekorativní složka. Obsahují však řadu dalších činitelů; například pokusy po postižení a ztělesnění rytmu, rytmického opakování a násobení a na druhé straně zase zachycení statičnosti, nikoliv však mrtvé, nýbrž naplněné vnitřní energií.
V rámci tohto vývoje, kde autor střídal kresbu s formátově rozsáhlou malbou, se u Josefa Mžyka stále více prohluboval sklon k vyjadřování v rámci vymezených, ohraničených, uzavřených, do sebe obrácených prostorů. Tento zřetelný sklon k intimitě na druhé straně - zcela v intencích své základní snahy slučovat protiklady - vyvažoval opět objektivizující dekorativností formy. Zajímaly ho pohledy do zahrad na přelomu léta a podzimu, s měkkým, nepřímo přítomným sluncem, výseky, v nichž se pohybovala žena nebo dítě. Vzdáleně rezonovaly atmosféru impresionismu, pointilismu, secese, art déco. Často šlo o průhledy přes skleník nebo zimní zahradu. Skleník, symbolizující umělý svět, zkoncentrovanou představu člověka o přírodě a zároveň rajskou zahradu.
Teplo, sluncem projasněné barvy, pohoda, klid, štěstí, zapojeny do věčného přírodního rytmu, evokují u některých Mžykových prací z tohoto období pocit naplňování až jakýchsi arkadických představ. Je zřejmě jedním z mála našich současných malířů, kteří mýtickou arkadičnost, jako jeden ze základních fenoménů, prostupujících výtvarné umění, transformují do současnosti, s vědomým aktualizováním jejího poselství.
Z malířského hlediska znamená toto období stále se stupňující ukázňování k sestavování tohoto obrazu, příznačné opět zdánlivými protiklady: velkorysostí a pokorou. Josef Mžyk, ač pohotový a zručný kreslíř, potlačuje subjektivní gesto ve prospěch trpělivého, časově náročného kolorování. Jakoby i tímto způsobem chtěl vyjádřit naplňování řádu a co nejdéle prodlužovat svoji účast v tomto procesu.
Vedle výseků z intimního, uzavřeného přírodního rámce, objevuje i volnou, neohraničenou krajinu, Mánesův kraj pod Kosířem na Moravě. Zkouší vyrovnat se s hanáckou rovinou, jejím vysokým horizontem, ubíhajícími lány.
Pařížský pobyt mu vedle školení na Ecole des Beaux Arts a intenzivního vnímání výtvarného života francouzské metropole umožňuje i nové setkání s Jihem, se Středomořím. I tento střet je stejně inspirující jako někdejší. Ověřuje si ony až mýtické vlastnosti Jihu, jeho jasnost a přehlednost formy, zjasňující i obsah, čistotu a monumentalitu i nejobyčejnějšího, jasnou artikulovanost, přímou vazbu mezi detailem i celkem. Zároveň bohatou variabilitu a imaginativní náboj.
U nejnovějších prací se však důsledky pařížských pobytů začínají projevovat i jinak. Josef Mžyk v posledních pracích inklinuje zprvu k prolínání, později převládání gestické složky malby, ráznosti, údernosti, subjektivní naplněnosti. Pevnost kresby většinou zůstává, ale doplněná nově snahou po expresivnějším malířském zásahu, uskutečňovaném i na základě dílčích deformací, které přináší tento uvolněný druh tvorby. Deformace, případně nedokončenost, je zde uplatněna přirozeně nikoliv jako nedokonalost, ale hlubší výraz subjektivní složky. Rychlá, energická kresba a malba - a znovu i grafika - se přirozeně odrážejí i v obsahové stránce díla, v rozšiřování dějových vrstev. V prvních obrazech tohoto nového cyklu se objevuje prolínání stránky dekorativizující s expresivní; v další rovině leckdy i potlačování iluzívnosti obrazu (obraz v obraze).
Tyto proměny se neprojevují pouze v Mžykově volné tvorbě, ale i v monumentálních realizacích. ...jedním z nejcharakterističtějších vnitřních, dialektických protikladů autorova díla. Právě snaha nesoustředit se pouze na jednu složku skutečnosti, případně jen na jednu vyjadřovací formu, tedy snaha vzepřít se atomizaci, pokoušet se o novou syntézu, je zřejmě charakteristickým rysem Mžykovy tvorby. Souvisí zrovna tak se snahou pochopit a ztvárnit řád věcí a světa a především organicky, smysluplně a přirozeně do něj včlenit - přesněji řečeno znovu včlenit - i člověka, jako konkrétní bytost, a zrovna tak s cyklickými návraty k Jihu jako ztělesněním touhy po harmonii a vyrovnanosti. Nazírány izolovaně, mohou díla Josefa Mžyka upoutávat jednou drobnokresbou, jindy dekorativně útočnou barevností. Potřebují odstup; nejen ve fyzickém, ale i v přeneseném slova smyslu. Jsou výpovědí o lepší stránce světa.

JOSEF MŽYK - GRAFIKA

Soubor vystavených prací Josefa Mžyka je poměrně úzkým výběrem z jeho tvorby posledních let. Omezení tohoto souboru na grafické dílo představuje jednu část jeho výtvarného profilu. Mžyk je především malířem. Grafická tvorba je pro něj spíše jakýmsi komorně laděným tvůrčím předstupněm k rozsáhlejším malířským komposicím. Výběr souboru byl pak podmíněn pocitem, že právě v grafické tvorbě se mu podařilo najít cestu, o jejíž schůdnosti se může nejlépe přesvědčit konfrontací s divákem.

V mnohotvárné současné grafické produkci představuje tvorba Josefa Mžyka poněkud méně obvyklou a nekonvenční polohu. Charakteristickým rysem jeho tvorby je klasicky jednoduchá kresebná linie, která harmonicky kontrastuje s ostře vymezenými plochami čisté barvy. Z řady grafických technik je to nepochybně barevná litografie, která nejvhodněji dovoluje realizovat Mžykův tvůrčí záměr. Právě litografický kámen je schopen věrně reprodukovat bezprostřednost a suverenitu kresby, právě tak jako soutisk barev vytváří zcela jednolitou barevnou plochu s vyloučením stínových přechodů či modelace. Jeho výtvarná řeč tedy používá nejzákladnějšího malířského tvarosloví. Díky tomuto omezení, jakési lapidárnosti tvaru a barvy, nabývají Mžykovy kompozice výrazného monumentálně dekorativního účinu.

Mimořádné kreslířské nadání předznamenalo i jeho tematický okruh, tíhnoucí téměř výlučně k figurální malbě. Prostá intimita ženských figur citlivě odpozorovaných v běžných důvěrně známých situacích, ať již v prostředí hlubokého soukromí modelu či v poloze obecného vztahu člověka a stroje (cyklus Počítacího stroje), je hlavní doménou Mžykových kompozicí posledních let.

V těchto pracích jistě nezůstává bez vlivu silných soudobých podnětů moderního umění, např. ve zdůraznění čistých barevných ploch a v potlačení modelace ve prospěch srozumitelnosti a objektivity, lze postřehnout jistý vliv pop artu. Nesporné poučení a dobrou znalost současného výtvarného umění ovšem využívá spíše jako prostředníka k nalezení vlastního moderního výtvarného výrazu. Pochopitelně to není jen moderní umění, ale patrně celý vývoj malířství v jeho historických projevech, který tvoří odrazový můstek Mžykovy tvorby. Ostatně základní problém, který Mžyk ve svých kompozicích řeší - problém vztahu figury a prostoru nebo vztahu běžných věcí (židle, části šatstva apod.) a prostoru, existuje v evropském malířství již od renesance. Jeho dosavadní tvorba je dokladem toho, že právě u této klasické tematiky Mžyk své osobité řešení výtvarných problémů spíše nachází než hledá. Neznamená to ovšem, že jeho tvorba je výsledkem nějaké zázračné intuice způsobené snad náhlým polibkem Múzy. Naopak, Mžyk nepatří k umělcům tvořícím spontánně a impulsivně. Každé z jeho kompozicí předchází rozsáhlá řada kresebných studií, které jsou opět výsledkem dlouhodobého pozorování modelu a prostředí, které jej obklopuje. Při studiu nového námětu se nevyhýbá ani práci s fotografickým přístrojem a teprve po řadě přípravných skic i barevných rozvrhů přistupuje k vlastní realizaci na litografickém kameni. Tento přemýšlivě budující přístup a neustálé korigování námětu výtvarným citem a smyslem pro barevnou skladbu, zůstává divákovi většinou utajen. Výsledné kompozice Mžykových prací svým působivým lapidárním projevem a živě radostnou barevností naopak budí dojem bezprostřednosti a lehkosti malířského vyjádření.

Moderní výtvarný výraz bývá někdy připodobňován k soudobé hudbě. Pokud použijeme podobného srovnání i u Mžyka, připodobnil bych jeho práce k dobré jazzové suitě, jejíž synkopový rytmus tvoří jasné barevné plochy a základní melodii elegance liniové kresby.

Ve vystaveném souboru se Mžyk představuje jako malíř a grafik se vcelku jasně vytyčenou a uvědomělou tvůrčí cestou. Za zvláště potěšující považuji fakt, že jde o malíře, který je v podstatě teprve na počátku této cesty.

K hledání krásného obrazu v Čechách

Když v roce 1910 vydal Bohumil Kubišta ostrou kritiku Henri Matisse, málokdo tušil, že tento úsudek dokonale poznamená další vývoj jedné tendence moderního umění v Čechách. Co udělal Matisse hrozného? "...očistil princip od cizích příměsků, celou svou snahu věnoval zdůvodnění a prohloubení nutných předpokladů barevné tvorby." To ale ještě nic neznamenalo. Rozhodující větu pronesl Kubišta na konci své studie, kterou jako by odsoudil na dlouhá léta do budoucna různé matissovské evokace: ,,... s psychického stanoviska se jím však projevil úpadek."
Kubištovo hodnocení poukazovalo na důležitý rys formujícího se českého modernismu, a sice, aby výtvarné dílo bylo výslednicí "životního dramatu". Jako černá nit se táhne českým uměním idea vážnosti tvůrčí činnosti, která nedovoluje myslet na "krásný obraz", ale na smysluplnost výkonu, jeho životnost a v těch nejvyhraněnějších případech - a také velice řídkých -na směřování k transcendentnu. Není zde místo pro příliš krásy ani dekoraci. Jestliže Kubišta viděl Matisse jako hlavního zástupce dekorativní tendence "jako výrazu určité psychické modality, která žije vedle impresionismu a expresionismu jako její třetí oddělený útvar", pak ovšem dodával, že její výsledky nemají již nic společného s uměním. V podtextu razantního Matissova odmítnutí pro naprostou "duševní trpnost" je odmítání bezprostředně smyslového, rodově francouzského malování jako výrazu spontánní a přirozené radosti ze života, malování, které se může vskutku odehrávat jen v místech slunné a sladké Francie.

České prostředí, vždy vážné, barevně monochromní, ne - li přímo šedivé, se sklony k rádoby a ojediněle i opravdově duchovním horizontům, tuto francouzskou lehkost a z českého pohledu snad i povrchnost nemohlo přijmout. Pro samotného Kubištu byla malířská tvorba natolik důležitým úkonem, doslova něčím osudovým, že Matissovy "příjemné" a "nedráždivé" obrazy musel z celého srdce odmítat.

Odmítal je nejen Kubišta, ale vlastně celá generační garnitura. Snad jediný, který z Kubištových vrstevníků mohl Matisse akceptovat, byl Václav Špála. Jeho malba druhé dekády našeho století, i když je založena na principu krásného obrazu, sleduje stále dosti pevně vymezenou škálu tónů a barev, jako by jej cosi svazovalo a nedovolovalo mu absolutně se uvolnit. Tyto barvy se velice brzy ustálily, dominovaly nejprve modře či zeleni a posléze akcenty barev národní trikolóry.

Pokusy ustálit v linii českého moderního umění proud dekorativismu ve smyslu tvorby krásného obrazu byly u nás zřejmé především ve dvacátých letech, ovšem vesměs neúspěšné. Dekorativní v pozitivním smyslu slova jako malířsky autonomní a smyslově skutečně uvolněné téměř neexistovalo. Kromě několika kubistů se o to pokoušeli především krajináři, kteří si brali z francouzské tradice tu mírně poznamenanou expresionismem, jako byl příklad Vlamincka či Deraina (ve spojení s novoklasicismem). Síla šedi jako by poznamenala celkové vyznění i jakousi ,,utahanou", až křečovitou strategii v budování obrazu českého malíře.

Dekorativismus ve smyslu krásného obrazu v návaznosti na Matissovu "rozkošnickou" estetiku tak u nás nenacházel významnějšího uplatnění, jen sporadicky ve třicátých či čtyřicátých letech, např. v některých polohách Václava Bartovského či Karla Černého. V roce 1946 na tento problém upozornil Jindřich Chalupecký. Zaujala jej výstava španělských malířů v Praze, kde jej nejvíce přitahovalo spěni ke krásnému obrazu. Výstava španělských malířů ukázala kritikovi schopnost spontánně a smyslově budovat obraz jako svébytný svět sám o sobě, jako krásnou věc, což se podle něj u českých malířů nevidí. A vzpomněl právě onoho výpadu Bohumila Kubišty proti Matissovi.

Tato dekorativní tendence byla v našem umění vždy popelkou. Čas od času se objevují umělci, kteří jako by se s ní chtěli po svém vypořádat (R. Fremund), vždy ovšem spíše na okraj hlavního dění. Od sedmdesátých let se o to pokouší Josef Mžyk.

Jeho série litografií interiérů z roku 1973 nebo serigrafie aktů z roku 1976 nejsou ani tak důležité ve sledování různých vazeb (nejčastěji bývá zmiňován pop-art), ale snahou vytvořit právě krásný obraz. Snad zde hrálo roli Mžykovo školení ve Francii, načerpání zvláštní uvolněné atmosféry Paříže, která chtě nechtě přechází i do způsobu tvorby. Jakmile se ale malíř vrátí domů, je obklopen opět většinou šedí. Malovat v takovém prostředí uvolněně a pro krásu, to asi dost dobře nejde. Pokud byla Mžykova tvorba chápána u nás jako jakási zvláštnost, pak jí také byla ve své jednoduchosti a současně barevné účinnosti a ve zdánlivé obsahové netečnosti. Jednoduchost spočívá v elementárních, barevně intenzívně zhodnocených výsecích života, odehrávajících se především v idyle zahrady. V osmdesátých letech dospěl Mžyk ke prokombinované kresebné organizaci a rozvrhu kompozice, do níž pak municiózně maloval výraznými barvami. Vytvářel tak obrazy, dekorativně orientované se záměrem příjemného vyznění. Tímto esteticismem se malíř dost vylučuje z onoho proudu generačních vrstevníků, představených na výstavě Střední věk, kteří vesměs řeší existenciální problémy. Mžykovo umění tyto záměry nemá a nemělo.

Vedle intenzivních proudů k vážnosti a snaze, i když jen v málo případech skutečně docílené - dosáhnout duchovních horizontů, působí Mžyková tvorba cize a až naivně. Ale tak jako v životě, i v umění je přitažlivá pluralita názorů a tendencí. A dekorativní tendence, v dobrém slova smyslu tvorba krásného obrazu, kterou podle Kubišty tak nešťastně reprezentoval Matisse, je právě jedním z proudů, který sice v českém umění nikdy nedominoval a dominovat nebude, ale který vytváří důležitý základ širší škály moderních tendencí.

Zdá se však, že zhruba v posledních třech letech již nejde Mžykovi ani tak o krásný obraz, ale spíše o spontánní podvědomé uvolnění. Když malíř v roce 1987 maloval velké panely pro učňovský internát v Benešově, chtěl si odpočinout a uvolnit se od poněkud masochisticko puntičkářské malby. Z toho vznikly jakési "odpadové" malby polyuretanem na papír, malby "ničeho". Je to zpracování momentálních zážitků. Obraz je nesen chvatem malby a podvědomím, kde se stále obsesívně vynořují figury. Zdá se, že tyto malby zachránily autorovu dekorativní tendenci především vášnivým vpádem asi dříve potlačené a usměrněné psychiky, která objevuje v aktu malování nejen řád, harmonii a krásu, ale také cosi, co je hluboko uvnitř lidské osobnosti a co musí vyplavat ven obrazem. Slovo je na to krátké.

KRESBY

...soubor kreseb jen potvrzuje to, co jsme už mohli konstatovat u Mžykových obrazů a grafik. Jeho pohled na svět není spontánní. Nenese ho přímá emoce, ale zaujetí pro rekonstrukci. Josef Mžyk ve své tvorbě rekonstruuje skutečnost bod za bodem. Nevzniká však její otisk, ale ideální představa, vzpomínka na prožitý okamžik, na jeho atmosféru a vnitřní význam. Ukazuje se, že skladbou reálných detailů nemusíme vždy dospět k popisnému naturalismu, ale že můžeme - tak jak tomu bylo třeba u francouzských pointilistů a nyní třeba u Mžyka -dojít k nové skutečnosti, vytržené z reálného času a podřízené výtvarnému řádu. Vztah Mžyka k pointilistům chápejme volně, byť u nich cítíme podobnou povahu, podobnou nespontánnost spojenou s odzbrojující trpělivostí. V obou případech je obraz konstruován systematicky barevnými body. Zatímco však u pointilistů vzniká celek chvějící se životem, tak jak ho vyvolávají tvary vzniklé subtilním prolínáním barevných tónů, inspirovaných chromatickou stupnicí, vytváří Mžyk z tahů štětce jednotně barevné plochy, barevnou tapetu, která nežije atmosféricky, ale dynamikou silových proudů. V mnoha pracích se však různé směry těchto proudů ruší, a celek potom nepůsobí vnitřní dynamikou, nýbrž křehkou rovnováhou. Někdy však i staticky - potom má blízko k ornamentu.
Mžykovo hledání harmonie má původ nejen v zacházení s realitou, ale i v zobrazované, rekonstruované skutečnosti. Témata, která autor vyhledává, nebyla ani v okamžiku své skutečné existence "současná". V kresbách se vracíme do mizejícího světa starých zahrad, do atmosféry líné dekadencí nehybnosti, kterou neruší ani přítomnost člověka - i on podléhá tlumícímu vlivu okolí, přizpůsobuje se jeho ornamentální linii a svou nehybností se stává dalším předmětem. Úlevu však v tomto prostředí nenalézáme, je to svět nostalgie a ochablosti.
Jako etapa je tento Mžykův projev zajímavý a působivý. Čistota kresby udiví, systém kresebného přepisu fotografických předloh znamenal překvapení po období kompaktních ploch a pružných linií. Nové směřování odvedlo autora od předchozích výtvarných východisek, v nichž jsme cítili zřejmé odkazy k americkému pop-artu. Ve svém založení však je tato tvorba soudržná. Vyhýbá se vnějším, popisným konfliktům, neútočí na nás, ale snaží se popisem vybudovat v sobě uzavřený svět; svět, jehož vnitřní napětí spíše tušíme. Toto napětí však není napětím okamžiku, cítíme v něm spíše záhadnost bytostí a věcí, které nás obklopují, vzdálenost důvěrně blízkého, která vyvstává při pozorném vnímání. V Mžykových pracech je přítomen potlačovaný neklid. Ve spojení tohoto velmi osobního, byť zakrývaného psychického obsahu se snahou po neosobní, ideální rekonstrukci spatřeného vidím vlastní podstatu jeho tvorby.

JOSEF MŽYK - KRESBY

Dramatická intenzita citově akcentovaných kompozic z konce 60. let, promítající se i v řadě litografií (Rodina, Italské náměstí, Psi), záhy ustoupila jasně artikulované, racionálněji pojaté tvorbě. Mžyk se vždy projevoval jako fenomenální kreslíř. Právě v jeho kresbách z následné doby zůstal skrytý klasicismus a helénistická melancholie, protože i zde dochází k formální proměně. Dynamika vztahů tryskající skrze arabesku, přetínajících se křivek a zakřivených linií našla nový ukázněný výraz v
důsledně lineárním obrysovém pojetí. Zdůrazněná estetika preciznosti a organizovaný dojem optického realismu byl cestou k nově usměrněné autentičnosti intimně pojatého děje.

Mžykovu malířskou tvorbu první poloviny 70. let prostoupil nový duch "zvěčnělé" poezie, jako přinesla vlna pop artu. Jeho výrazový pojev se cílevědomě proměnil směrem "zevnitř na povrch". Forma se stala abstraktnější, detaily byly absorbovány. Zcela převládala záliba v čistých liniích a bohatě diferencovaných barevných plochách. Vznikaly seriálově řazené obrazy monumentálních objektů. Tato etapa Mžykovy tvorby, zjednodušeně spojovaná s vlivem pop artu, přitom neobyčejně souzněla s etapou jeho studentských prací na oboru monumentální malba, a to ještě z dob středoškolského studia na uměleckoprůmyslové škole. Zkušenosti z tohoto školení, prohloubeného posléze absolvováním pražské akademie, mu prospělo také při řadě malířských realizací pro architekturu. V nich se tématicky promítá Mžykovo nejznámější malířské období z 80. let, jimiž se staly motivy zahrad, obklopujících např. jeho vinohradský ateliér. Mnohé přírodní náměty byly však také čerpány z Francie, kam se často vracel i k delšímu pobytu a kde studoval na École des Beaux-Arts.

Jeho rozměrné obrazy z tohoto období ovládal "harmonický pořádek" dobře organizované kompozice, s jasným členěním ploch a s rytmizovaným detailem. Příznačná se stala výrazná, optimisticky laděná barevnost. Mžyk dával uplatnění i "prázdné", konceptuálně cítěné bílé ploše, jakož i občasné konturovací lince, vystupující zejména ve figurálních pasážích. Tento charakter neformální, byť věcně "čitelné" malby zdůrazňující přírodní fenomén našel ono neobvyklé uplatnění při realizacích do architektury, zpracovaných emailově působícími polyuretanovými barvami, které Mžyk jako jediný u nás takto používá. Technicky obtížné použití polyuretanů i při malbě na kartony změnilo další charakter Mžykovy tvorby, nabývající vzhled masivních, krajně zjednodušených výrazových tvarů, pojednaných s divoce zvýraznělou energií.

Právě malba polyuretany z přelomu 80. a 90. let ovlivnila halucinatorně cítěné barevné kresby z poslední doby. I v nich prostupuje nespoutaná divá poezie. Předměty ztrácejí konkrétní význam a stávají se nositeli tajemného symbolického významu s častými poukazy k nadpozemské boží bytosti. Expresívním potenciálem Mžykovy tvorby se stávají rituální, polymorfní objekty a nezvyklé konfigurace. Při uplatnění expresívní deformace tvarů vznikají vzrušená seskupení lidských a zvířecích figur. Tvary nabývají nový romantický aspekt: mají ve svém úhrnu znovu evokovat lidské pocity vzájemné účasti. Díla se stávají nositelem humanismu, spojovaného s archaickým věkem lidstva a snem o pospolitosti.

JOSEF MŽYK

Malíř, který si připomíná božskou harmonii Giorgionovu a arkadický jas Poussinův, je přesvědčen, že čistá barva Mattisova, pocit jednoty a radost žít nejsou ničím minulostním, který zároveň má rád americké popartisty pro jejich přímočarou fakticitu, si vykótoval vlastní prostor. Odlišil se od svých vrstevníků a je si toho vědom. Být jiný znamená riziko. Odmítá šeď,touží po sladkosti ráje. Nelze se divit, že v touze je přítomna vůle a s vůlí se prosazuje rozum. Osnova jeho obrazů je racionální, náměty si vybírá osobní, i když je to intimita v cool stylu. Na litografiích a serigrafiích ze 70.let se tvary promítaly do velkých ploch jasné barvy držené v obrysech, jen někde vyznačené tenkou konturou. Obrazy "Křesel" při objektivnosti, na pohled chladné, obsahují důvěrnost zážitku, naházené šatstvo dává tušit, že ženský akt ze serigrafií je v těchto obrazech zamlčeným podmětem. Potom našel téma, které může pokládat za své: zahrady, motiv s velkým sémantickým rozpětím, od obecnému k nejsubjektivnějšímu. Je to jednota v rozmanitosti, celek složený z množství prvků, neomezená variabilita. Pro malíře téma nevyčerpatelné. V Zahradách si vypěstoval lineární kresbu neklidného duktu tenkých čar, propletených a vrstvených, s přesné vyznačeným detailem. Dříve souvislé barevné plochy se roztříštily v jistém cloisonisitiu, nelomené tony se pokládají do plošek stržených rytmem podkresby. Barva je zároveň světlem probleskujícím porosty i vrženým stínem. Malba založená na konstrukci si zachovala živost a při důrazné dekorativnosti smyslovou chut. Malíř si na těchto obrazech potvrdil svůj vztah k francouzské malbě, k její tradici, k průzračnému ovzduší francouzského jihu. Jeho jasnou optiku zachoval i obrazům z prostředí, jehož atributy jsou vyslovené české. Téma Zahrad se sugescí svátečně svěží atmosféry a ve výrazné harmonizované barevnosti přenesl i do velkého měřítka na realizacích pro architekturu. Od r.1981 pracuje s polyuretanovými barvami. Technický postup, vyžadující po přidání tužidla, rychlou práci, ovlivnil způsob vytvářeni. Pro malíře je tato změna "osvobozením". Dává volný průchod temperamentnímu projevu s expresívními nadsázkami, místo detailu ho zajímá náznak, konkrétnost prvků člení do rytmických barevných struktur. Vedle realizací, malovaných na deskách hliníkového plechu, vzniká v poslední době řada "polyuretanů" na kartonech. Krycí hutné barvy emailového povrchu jim dávají vzhled maleb, mohou se však považovat i za kresby. Precizní kreslířskou formu vystřídalo gesto. Podnět vychází z barvy. Ta někdy postačí sama o sobě, ale častěji malířská akce zachycuje okamžitou psychickou situaci, odreagovává vnitřní přetlak, uvolňuje proud představ, z nichž se vybavují osobní prožitky i dávné příběhy, antické nebo biblické. Řada polyuretanů se odvíjí bez předem daného záměru a nezdá se mít dohledný závěr. V obrazech malíř pokračuje v hledání ideálního stavu, projektovaného do krajiny, která svou utěšeností přemáhá šedi a úzkosti existence "jako hedonistický sen o vztahu člověka, přírody a světa".

JOSEF MŽYK

Mžykovo dílo postrádá "estetiku odporu a protestu" i naivní nadšení intelektu, který sotva vstoupil na práh podvědomí a celoživotně nás straší a obtěžuje vidinami, které tam potkal. Malíře nelákal také nikdy minimální projev a nepotřeboval ani manifestovat různé polohy intelektuální distance od potěšení, které mu malířská práce skýtá. Mžykovy rozsáhlé, složité a občas výpravné kompozice s podtextem vzpomínek a zvláštní důvěrné osobní ikonografie charakterizují v takové míře (na první pohled i v jejich finálním smyslu) harmonie, jas a krása, že se těmto starým kategoriím duchovní estetiky nevyhnul snad žádný interpret malířova díla. Práce Josefa Mžyka proto nezapadají dobře do donedávna ještě velmi oblíbených definic "těžkého" reflexivního středoevropanství a ironicko -- groteskního rázu českého umění, které chtěly objevovat adekvátní polohu současného umění, ale byly spíše apologií provinciálních vzorů.

O to významnější je malířovo místo ve vzácné a opomíjené linii českého umění, která pracuje s účinky kontrastních lokálních barevných ploch v rámci figurálního schématu a která bývá - spíše jen ze zvyku - označována jako dekorativní.

Význam a hlavně možnosti takovéto polohy potvrdila v Mžykově případě architektura. Devět vesměs velmi rozměrných realizací (malby polyuretanovými barvami na hliníkové desky) v interiérech a na fasádách budov je dnes už výraznou kapitolou poválečných "dějin" výtvarného díla v architektuře. Připomeňme, že Mžyk tvořil většinou pro výrazná architektonická díla a spolupracoval s předními architekty (Milunič, Línek, Pleskot). Trvalý zájem architektů o malířovu práci svědčí o hlouběji pociťované potřebě harmonického a pozitivního díla v obývaném prostoru a je oceněním malířova syntetického přístupu k malířské práci.

Častá práce podle modelu, jemná, pečlivá kresba pohlcená lokálním barevným tónem, který vymezuje, kombinace perspektivy a jasných monochromních ploch vytvářely zvláštní vizuální efekty na rozhraní iluzionismu a dekorativismu, tak vzdálené syrové, expresivní a podivně pošpiněné malbě 70. a 80. let.

Tuto nejpůvodnější a pro Mžyka nejcharakterističtější polohu předcházelo na počátku 70. let období uvolněných, expresivních a dramaticky pojatých litografií a série výrazně plošně řešených obrazů. Od konce 80. let se potom malířův rukopis zcela uvolnil, zmizela konstrukční kresebná kostra, autor maloval volnými splývavými tahy širokým štětcem v kombinaci s litím barev rozsáhlé série symbolických a občas i drsně lapidárních příběhů a vizí. Poslední díla (viz obraz Český rybník) představují určitý návrat k období zářivých iluzivně dekorativních zahrad.

Zdá se mi, že se Josef Mžyk v různých etapách své tvorby stále vrací k jedné z původních intencí moderního umění - zpřítomnit prostřednictvím extrémně pojaté kombinace kresby a malby, prostřednictvím nezvyklého řešení obrazové plochy svět (model) v dosud neviděné ostrosti a jasnosti. Nezpochybňovaná důvěra v médium obrazu a harmonické poselství, které má jako krásné dílo nést, směřovala v nejlepších malířových dílech, zvláště ve scenériích zahrad a jakýchsi důvěrných příběhů zasazených do bohaté vegetace, k nečekaně klasické sevřenosti. Josef Mžyk zde využil tvarosloví a postupy vrcholného moderního umění (Matisse) i umění "pozdně moderního" (často vzpomínaná souvislost s pop artem), které spojil s velmi tradiční významovou konstrukcí ideálního příběhu, zasazeného do obrazu, který je pojat jako průhled do možného světa. Jestliže v této souvislosti vzpomínali někteří interpreti Giorgiona a Poussina či ideu arkadickou a ideu ztraceného ráje, nebyli daleko od pravdy. Ztracený ráj a vzdálenost Mžykových vrcholných děl od existenciální tísně a občas (ve skutečnosti) nefungující postmoderní lehkosti jsou však spíše problémem světa než malíře, který mu nechce jít na ruku.

Na pozadí dílčích aspektů malířovy práce - dekorativismu a iluzionismu, exploatace moderního tvarosloví a "cool stylu" v detailech a tradičního rámce symbolického a intimního příběhu - vystupuje Josef Mžyk jako překvapivě původní syntetická osobnost.

JOSEF MŽYK - MALBY

České výtvarné umění v polovině sedmdesátých let bylo ovlivněno nástupem nové generace umělců, povětšinou čerstvých absolventů pražské Akademie výtvarného umění. Generační nástup nebyl však charakterizován pouze věkem svých příslušníků; výrazný předěl byl tvořen odklonem od přežívajících tendencí let šedesátých (zejména konceptualismu a dožívající abstrakce tehdejší tak zvané nové citlivosti) a příklonem k expresívní novofigurativní formě s výrazným existencionálním nábojem (jako reakce na stav společnosti, na rozpory tak zvaného období normalizace).

Generační jádro (k němuž můžeme počítat ze sochařů J. Beránka, K. Gebauera, M. Jetelovou a J. Kašpara, z malířů V. Bláhu, V. Nováka, I. Ouhela, P. Pavlíka, M. Rittsteina a J. Sozanského, z mladších v Olomouci tvořícího V. Stratila) se představilo řadou individuálních výstav v "okrajových" výstavních síních (připomeňme galerii v Nerudově ulici), významné byly i snahy o širší konfrontaci (například v ateliéru M. Jetelové v Divoké Šárce). Kvalita tvorby nové generace byla natolik průkazná, že si brzo vydobyla pozornost nezávislé kritiky i širší kulturní veřejnosti, a jak dosvědčuje i naše přítomnost, toto dobové hodnocení bylo zcela oprávněné, neboť si zachovává svoji platnost dosud. Jak tomu však někdy bývá, i tato generace měla svůj ojedinělý pól, svého solitérního umělce, který ve jménu práva na vyjádření vlastního nitra, ve snaze o dosažení vnitřní svobody, se až programově izoloval od pocitů svých generačních druhů, aby komplementárně na jejich styl vytvořil svůj vlastní, ostatním se vymykající sloh. Takto vyvstává osobnost a dílo malíře Josefa M ž y k a (nar. 1943, absolutorium Akademie v roce 1973), který oproti barevnému útumu (až monochromnosti) existencionalisticky laděných obrazů svých soupoutníků předkládá reflexi světlejších stránek života, života mu nejbližšího a bezprostředního: svého a své rodiny, v robustním malířském projevu při uplatnění sytých a čistých barev. Tento tehdy neobvyklý malířský kolorit byl nejenom oživením spektra výrazů, byl i dokladem vyvstávání opravdového uměce, skutečného tvůrce.

Tvůrčí čin je - metaforicky řečeno - více než nahlížení horizontu, je jeho překročením; umělecká tvorba je pak opakovaným překračováním, opakujícím se pokusem o postižení tajemství života. I pro Josefa Mžyka je malování více než reakcí na smyslové požitky a citové zážitky. Obraz je pro něj vyjádřením vůle k hledání harmonie, je cestou k osvobození ducha. Proto se jeho malba odvíjí na základě zjednodušování, v komponování velkých ploch, přes metodu aplikace kontrastních, intenzivních a čistých barev v obrazové výstavbě vnáší zde respektování zákonů rytmu poklid a harmonii, dává zaznít pocitu v poznání obecného řádu. K zákonitostem tvarové formy a uvedené harmonické souvztažnosti barevných ploch se připojuje důvěrnost témat: bytových zátiší, přírodních zákoutí (motiv dítěte či postavy ženy). Takto díla nejsou výrazem zneklidňující exprese; spíše nabízejí odpočinek, přinášejí pohodu, v celém svém vyznění navazují více na francouzskou malbu než na středoevropské tradice.

Hovoříme-li o čisté barevnosti Mžykových obrazů, o jeho koloristickém cítění, je vhodné se zmínit i o úloze dekorativnosti. Ta byla obecně odmítána; vůbec modernismus příliš nepřál spontánnímu koloristickému malířství (alespoň ve svých deklaracích), až dějiny malířství posledních sta let mohou svědčit o opaku. Připomeňme cloisonismus, plošné užívání barev Gauguinem, malířské zkratky van Gogha, opojení fauvismu čistou barvou, její upřednostňování bez ohledu na tvarovou formu (zvláště u Henri Matisse, nejvýrazněji u jeho kompozic z barevných lepených papírů). Světelná intenzita protikladných barev, ale i jejich výběr, harmonování a rovnováha (analogicky v hudbě kontradikce a harmonie), živé akordy červené, žluté, zelené a modré (bez polotónů) i specifická organizace prostoru v malířství přechází až do druhé poloviny 20. století v pop artu. Setkáváme se zde s řadou postupů užívaných i Josefem Mžykem: se striktní geometrickou organizací plochy (viz Andy Warhol: "Udělej si sám [krajina]"), v rozčlenění obrazu na políčka čistých barev, s ikonografií postav a předmětů (Roy Lichtenstein), s kombinací malby s liniemi kresby (Ronald Kitaj), s motivem ženského těla, ale i třeba struktury drapérie (Waselman). Josef Mžyk tak již v sedmdesátých letech předpojal postmodernistický princip: návratem k čisté malbě, ve vazbě na tradice světového malířství, zvláště francouzského (zde uveďme, že umělcův zájem o francouzské malířství vyústil až ve stipendijní pobyt
na École des Beaux - Arts v Paříži v letech 1981 - 82), ale i ve vazbě a konfrontaci s malířstvím českým (z 60. let vzpomeňme kolorit díla R. Fremunda, u vrstevníků používání čistých barev J. Načeradským, ale i třeba A. Lamrem).

V dosavadním pojednání o díle Josefa Mžyka jsme zatím hovořili víceméně globálně o obsahové stránce, pro dokreslení tvorby současné je vhodné si připomenout i chronologický vývoj autorem užívaných technik. Jestliže sedmdesátá léta byla převážně naplněna tvorbou
grafickou, tématem řady serigrafických cyklů byla zátiší (od roku 1973), interiéry (v roce 1975 vznikly zajímavé -chladem barev a rastrovým vyzněním až dojem odcizení budící - záběry počítačových sálů) a poté akty (od r. 1976), léta osmdesátá byla ve znamení malby (olejovými a akrylovými barvami), často v kombinaci s lineární kresbou. Významným datem byl rok 1981, kdy umělec realizoval svoji první velkou práci pro architekturu (exteriérová malba pro dům důchodců v Bohnicích), která dala vzniknout i řadě dalších obdobných kompozic. Při těchto malbách autor užívá novou techniku: dvousložkový lak zabarvený přídavnými pigmenty je litím a následným roztíráním štětcem pokládán na podložku (hliníkový plech či plastická fólie). Technologický postup prací pro architekturu dal vzniknout i nové tvůrčí etapě kreseb. Používaný lak, respektive pojivo barevných pigmentů po přidání tužidla totiž nelze uchovávat, je nutno jej rychle cele spotřebovat. Vzhledem k potřebě přípravy dostatečného množství barvy po ukončení malby často zbývá její dílčí část, kterou umělec využívá k bezprostřední realizaci kreseb na papíru. Technika těchto kreseb, obdobná, jako je tomu u maleb, zprostředkovaná volnými gesty při rozlévání, způsobuje, že oproti klasickým kresbám podřadný detail ustupuje kondenzované velkorysé formě. Tím se i kresba vyhýbá nebezpečí sklouznutí do dekorativnosti, naopak se podporuje umělcův koloristický temperament, zvyšuje se dynamika účinku, barevná sonornost a pevnost forem přebírá i úlohu perspektivy a modelace objemu. Ač kresby svou podstatou nemají možnost perspektivního znázornění, vzbuzení dojmu iluzivního prostoru, autorova schopnost cítit poměr barvy ke tvarové formě i schopnost rozmisťovat barvy tak, aby daly vzniknout pocitu prostorové objemnosti, dociluje toho, že kresby ve svých obrysových konturách nesou až skulpturní, sochařský výraz. Jako paralela k těmto litým kresbám vznikají však i lineární pérovky, přecházející od dřívější arabeskové podoby (zvláště u motivů vegetací a zahrad) k robustnějšímu výrazu, přes fragmentárnost literárního tématu. Tím bývá deníkový záznam reálného života, ale i vize přesahující skutečnost směrem k mytologii. Autor tak projevuje své zaujetí nejenom smysly, ale i vnitřním životem člověka; obsaženou lyriku motivu podtrhuje i rozmýváním a lavírováním linek, šrafur a ploch kresby.
Josef Mžyk takto pojímá obraz jako organickou jednotu tvarové formy a barvy, svou tvorbu jako snahu o prohlédnutí a vyjádření jasu obecného řádu, ale i temných hlubin duše. Ve tvůrčí výpovědi usiluje o postižení složitosti na základě jednoduchosti, redukcí výtvarných prostředků. Tato lehkost není improvizací, ale výsledkem přemýšlení, velké řady studií, změn a korektur, pomocí při tvorbě jsou mu vlastní umělecká senzibilita, vkus a respektování vnitřního řádu. Obrazy a kresby jsou takto uměním rovnováhy, cesta za jejich výrazem spočívá mezi intuicí a výtvarnou vůlí. Proto i obrazy nejsou mechanickým zpodobňováním; při zachycení podstaty tématu se ve svých dílčích-detailech nemusí shodovat se skutečností. Jestliže v předchozím jsme hovořili o harmonii Mžykových obrazů, o harmonii barev, ty ve svém uplatňování naplňují i jiná hlediska, například úlohu prostorového účinku. Primárním podnětem i cílem budování kompozic je však již zmíněné hledání řádu. Řádu, který je až za prvním plánem vidu krajiny či tělesnosti.

V úvodu našeho pojednání jsme se zmínili o Mžykově vztahu ke své generaci, o jeho odlišnosti a výlučnosti tematické i výrazové. To, co se dříve zdálo jako určitý anachronismus, se dnes jeví jako přednost jeho tvorby, jako svébytnost a plná autonomnost jeho uměleckého talentu. Josef Mžyk je dnes právem uznáván jako jeden z nejoriginálnějších malířů své generace, jeho výtvarná aktivita je pociťována nejenom jako odrazový záznam, ale i jako výraz nejniternějšího cítění pojícího disciplinovanost vůle s korítemplací. V dnešní době dynamických proměn, mnohdy až chaosu, přinášejícího zneklidňující pocit ztráty jistoty a zakotvení, nám tak Mžykovy obrazy mohou přinášet potřebné duševní vyrovnání: svým směřováním k harmonii, k plnosti řádu a k vyšší duchovnosti života.

Polyuretanové malby Josefa Mžyka

Ve čtvrtek 18. října 1990 v 17 hodin byla v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě na Masarykově nám. zahájena výstava obrazů a polyuretanových maleb Josefa Mžyka, která potrvá do 25. listopadu. Tento malíř a grafik střední generace se narodil 2. února 1944 ve Vídni, v létech 1967 až 1973 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde nyní žije a pracuje. Svými pracemi je zastoupen ve všech významnějších galeriích výtvarného umění ČR, dále pak v Národní galerii v Praze, v Královské galerii akademie výtvarných umění v Barceloně o v Národní galerii v Buenos Aires.
V létech 1987-1990 Josef Mžyk průběžně vytváří polyuretanové malby na kartonu, všechny jednotného rozměru 100 x 70 cm. Pro jihlavskou výstavu byl proveden výběr z 54 těchto prací, který byl doplněn třemi olejomalbami (rovněž z let 1987-1990), jejichž jednotící linií je soulad a harmonie člověka, zvířete a přírodní vegetace: Dívka a jelen, Dívka a dvě husy (fialová a zelená) v záplavě florálního bohatství zahrady s polidštěnými peniagramy hvizd - nepravidelnými Šalamounovými pečetěmi na modrém nebi v dalším obraze Přátelé anebo v tom třetím bílá husa v tryskajících barvách zahradního prostranství.
Řada Mžykových polyuretanových maleb je reakci na historické a dobové události: Socha svobody (ze 7. 3. 1989). Bezmocný (1989) a Občanské fórum (z 27 11. 1989), avšak pouhá dokumentárnost či ilustrativnost v nich nemá místo. Tyto a další chvatné záznamy (podmíněné rychleschnoucími barvami) jsou vyjádřením bohatých impulsů, které na autora doléhají ze všech stran: v jeho intimním životě, představách, snech a vzpomínkách, v jeho úvahách o minulosti a vesmíru, ve zprávách masmédií a dramatických událostech současného světa. Je to vlastně vše čím žije, co má a nemá rád. Jsou to spontánní kreace momentálních zážitků, reevokace dávných příběhů. Některé jsou mytologicky povýšeným intimním zážitkem či soukromou představou (Tajemství). Jsou zde i umělcovy parafráze biblických podobenství (Milosrdný samaritán). Vyniká barevná orchestrace ženského aktu anebo tváře blízké ženy (Marie). Personifikace krále zvířat se stává zároveň humornou variací na dobovou symboliku (Lev s dýmkou). Tyto polyuretanové malby vytvářejí bohatý soubor krajin, figur a hlav, v nichž se spojuje dekorativní hra barevných rytmů s divokou impulsívností, zvláštní barevná svítivost a emailová barevnost s reliéfní texturou. Tvořivost umělce je proměňuje často ve znaky až abstraktního ražení, jako je fialové Černé jezero anebo Veselý poutník (Velké pupo).

PŘETVOŘENÁ REALITA v DÍLECH JOSEFA MŽYKA

Práce Josefa Mžyka se pohybuji mezi niternými příběhy osobní mytologie a pohádkově záhadnou transfigurací reálných dějů. Z jasných a zářivých krajin, figur a předmětných reálií pojatých v metaforické řeči reálných, fiktivních, abstraktních a symbolických barevných znaků jednotlivých obrazů, kreseb a grafik Josefa Mžyka zcela autonomně vyzařuje barevné světlo duchovní povahy. K radostné hravosti a vnitřní vitalitě barevných akordů přistupuje vždy jinak utvářená tělesnost, lidská a zvířecí, která mnohdy dostává fantaskní podobu.
Vegetace - chcete-li prales anebo představa džungle - jsou prostoupené touto tělesností, která se stala bizarním antropomorfismem v obrazu Putující žena.
V další malbě Duše lesa k tomuto fenoménu přistupuje otevřené poselství a tajemství odvěkého erosu. Ten je i v obrazu Dívka a cherubín: zatímco předchozí Mžykovy práce lze vzdáleně charakterizovat jako postmo-derní Matisse anebo parafráze pop artu a nové figurace, pak tato malba, obdařená erotickou hravostí a líbeznou zpěvností, evokuje styl rokokového klasicismu. A další akryl na plátně - Putující hvězda - svým esoterickým symbolismem připomene skvosty barokní gotiky. Ve skupině obrazů, jako jsou Transfigurace, Tajemství noci a Pohádka o tichu, Josef Mžyk směřuje k privátním meditacím a k obsesním, dráždivým vizím, které upoutají diváka svou nedefinovatelností. Akrylová malba Commedia dell' arte pak představuje proměněnou a pře tvořenou realitu v tajemnou masku přírody - tvář země.

Shrnutí o díle

INTERIÉRY

Interiéry směřují od popartistických variací křesel s nánosy odložených věcí lidské intimity až k jasné duchovnosti prostých výjevů. Dekorativně pestré a vitálně bující, zářivé formy vytvářejí dojem prosluněných koutů; svět je v tomto pojetí esencí poezie běžných chvil života.
Hnědé křeslo je uspořádané, představuje řád nekonečně otevřených věcí. Zářící prostota barevných znaků přetvořených reálných tvarů odloženého šatstva "majestátně" spočívá v hnědém "klínu" křesla.
V Červeném křeslu je naopak ona otevřená ucelenost rytmizována napětím mezi jednotlivými znaky pestrobarevného šatstva. Přibylo zde emotivnosti a černé plošné reálie dodávají zářivé jásavosti akcent smutku. V dalším Červeném křeslu - viděném z profilu - dialog mezi podstatou-základnou-křeslem a rozprostřenou hmotou šatů vytváří napětí vitálního vztahu, koncentrovanou předmětnost: dokonce předmětné formy šatstva navozují představu transfigurace a transmutace lyrizované věcnosti.
Všední konkrétnost každodenní reality, viděná umělcem ve střídajících se relacích psychických stavů, citových rozpoložení a intimních utkvění, podpořených však racionální úvahou a konstrukcí, se tak proměňuje v abstraktní řád nové znakovosti.
V obrazu Artyčokyje dosaženo soustředěného vyznění prostých věcí a metafyzického
utkvění přírodní reality.
Prvotní dojem, intimní féerie a atmosféra jsou určující pro barevnou serigrafii Žluté plavky. Běží o zachycení prchavé nálady a zároveň o hřejivý a radostný senzualismus.
Man Rayovská poetika krásných figur a rytmizované metaforické věcnosti je příznačná pro další Mžykovu práci nazvanou Šatník. Průzračnáčistota jemných barevných akordů a křehká intimita odložených věcí zaznívají v Modrém županu.

ZAHRADY

V kolekci jednotlivých Mžykových maleb Zahrad- kam patří vzájemně provázané práce, jako je Růžová zahrada, Fialová lavička, Modrá lavička, Zahrada s Marií a Nice - jde především o jasné a čisté doteky, reflexe a variace barevného světla v idylických scenériích zahradních prostranství, v koutech a zákoutích malebné bohatosti forem a pestrobarevné bukolické nádhery.
Vytváření harmonických celků a dekorativní pestrost barevných ploch a plošek a barevné tříště odkazuje například v Růžové zahradě ke vzpomínkám na harmonický řád prvotního ráje.
Žárem jasného letního dne je prostoupená Fialová lavička, ve které dominuje žlutá a červená. Modrá lavička představuje blankytně modrý šperk zalitý zeleným světlem, v němž probleskují akcenty bílé; bílá barva zcela produchovňuje subtilně křehkou konstrukci otevřené pergoly.
Zahrada s Marií\e poetickým vyjádřením prchavého okamžiku dne, neopakovatelné situace anebo vyhraněné nálady, pocitu okouzlení. Možná jde o vyjádření představy rána a probuzení. V reálném "zjevení" ženy se zamyšleným a zahleděným výrazem tváře ve francouzské zahradě v Nice nalezneme návrat k renesančnímu modelu krásy těla (obraz Nice).
Oslavou místa a metaforou klidu je obraz Český rybník. V převažující velkorysé "orchestraci" ucelených barevných znaků a ploch vystupuje nervní arabeska a expresivní energie klikatek vody. Obraz pak také dynamizuje a vyostřuje barevná tříšť stromového porostu. Za pocitem přírodní senzace je vnitřní představa umělce otevírající nové pojetí krajinomalby.

PŘÍBĚHY

Jednotlivé obrazy Mžykova volně zřetězeného cyklu Příběhy se vyznačují uvolněným a dynamickým rukopisem s řadou figurálních nadsázek a zkratek.
Žlutá hlava (Představa) je teatrálním viděním mnohavrstevnaté reality: za oponou času se uskutečňuje představa, která je otevřeným jevištěm, v němž se odvíjejí příběhy. Žlutá hlava ženy -jako by prostoupená vnitřním světlem procítěného vnímání-je zároveň projekcí a introspekcí.
V obrazech Blíženci (Dvojčata) a Samaritán jde o postižení soukromé víry umělce: vyjadřují pokoru, pomoc člověku. Expresivní děje, tyto ryze niterné příběhy lze chápat a vnímat jako dávné události i nedávná dějství budoucích lásek, bojů a zápasů.
Rozměrný obraz Láska jednoho týdne, který dráždivě balancuje mezi rezidui moderny a představami postmoderního umění, je umělcovým ztvárněním spirály života. Vše se odehrává od téměř komiksove kresebnosti malby obnažené ležící krásky kontrastující s bílým šatem nemocniční sestry, společně symbolizujících lásku, přes smutnou vážnost všedního objektu k vitalitě třetí malby útočících vojáků (rovněž komiksového typu), k černému malířskému gestu dívky, která souvisí formálně i obsahově s expresivně pojatým pátým celkem tří hub, odkazujícím k plodnosti a rozmnožování. Šestou malbou je groteskní dvojice spojených figurek. Sedmým dějem je figurální novotvar.
Nejživějším a nejvíce expresivním obrazem Josefa Mžyka je Pozemská scéna, představující divokou přírodu prostoupenou zvířecí a lidskou animalitou. Vládne zde zákon přírodních rytmů, energií a sil.

SOUKROMÁ MYTOLOGIE

Pod hvězdnou oblohou je oáza štěstí a radosti: za hradbou zdi v bohaté zahradní vegetaci vzniká přátelství mezi člověkem a zvířetem; v obrazu Přátelé poetické setkání dvou světů domyslel a doprocítil teprve až malíř.
Žlutá hlava (Představa) je teatrálním viděním mnohavrstevnaté reality: za oponou času se uskutečňuje představa, která je otevřeným jevištěm, v němž se odvíjejí příběhy. Žlutá hlava ženy -jako by prostoupená vnitřním světlem procítěného vnímání-je zároveň projekcí a introspekcí.
V obrazech Blíženci (Dvojčata) a Samaritán jde o postižení soukromé víry umělce: vyjadřují pokoru, pomoc člověku. Expresivní děje, tyto ryze niterné příběhy lze chápat a vnímat jako dávné události i nedávná dějství budoucích lásek, bojů a zápasů.
Rozměrný obraz Láska jednoho týdne, který dráždivě balancuje mezi rezidui moderny a představami postmoderního umění, je umělcovým ztvárněním spirály života. Vše se odehrává od téměř komiksove kresebnosti malby obnažené ležící krásky kontrastující s bílým šatem nemocniční sestry, společně symbolizujících lásku, přes smutnou vážnost všedního objektu k vitalitě třetí malby útočících vojáků (rovněž komiksového typu), k černému malířskému gestu dívky, která souvisí formálně i obsahově s expresivně pojatým pátým celkem tří hub, odkazujícím k plodnosti a rozmnožování. Šestou malbou je groteskní dvojice spojených figurek. Sedmým dějem je figurální novotvar.
Nejživějším a nejvíce expresivním obrazem Josefa Mžyka je Pozemská scéna, představující divokou přírodu prostoupenou zvířecí a lidskou animalitou. Vládne zde zákon přírodních rytmů, energií a sil.
Zářivou barevností a rytmizací celku a detailů je prostoupen i další obraz Bílá husa. Skládá se ze tří rovin: za bílým znakem ptáka v popředí je iluze již hotového panoramatického obrazu jasně a přehledně související s celkovým zahradním prostranstvím.
Téma mýtů a bájí, očištěné a renovované od nánosů osudových mystérií, zaznívá ve dvou zásadních obrazech Josefa Mžyka: v Očarovaném lese a Pohádkovém lese. V prvním z nich v tajemně snové atmosféře lesa vyniká umělcova "projekce" představy dívky, která se jeví zároveň jako idol své doby, konce 20. století. I modrý jelen v popředí je další "projekcí" umělcova intuitivního pocitu, v němž se animální jednoznačnost a přímočarost setkává
s erotickým sensualismem a intimní citovostí. V Pohádkovém lese dospěl ve vyjádření příběhu Josef Mžyk ještě dál: les je již jednotným dějištěm či jevištěm přírodní vegetace a zvířecí tělesnosti: jako by vše rostoucí a živé bylo prostoupeno stejnou látkou, energií, silou, hmotou... V této postmoderní pohádce mýtického bezčasí zneklidňuje figura dívky v popředí.
Příběhem romantického ducha je i Dívka a jelen. Nostalgický jelen se přebrodil černobílou řekou zapomnění k půvabné dívce, jako by "vystřižené" ze současných módních časopisů; dívka setrvává v toužebném očekávání čehosi, co má teprve přijít...
Figurální nadsázka, symbolika barev, dějová fabulace je nejvíce určující pro obraz Jelen a dívky: barevné světlo dosahuje magického vyznění.

POLYURETANY

Uvolněnost, dynamika, vitalita a živost vyplývající z gestičnosti projevu dotváří v polyuretanových malbách Josefa Mžyka kouzlo okamžiků. Na nespoutanost výrazů navazuje výzva mondénnosti.
Rychloschnoucí barva uvolňuje spontaneitu a vytváří nadstavbu hry ve variacích belle matiěre. Vrstevnatost, sytost a hutnost malířských akcentů kontrastuje s emailovým leskem povrchů.

SYMBOLICKÉ KRAJINY

Jsou to krajiny duše, krajiny těla, v nichž dochází ke vzájemným relacím mezi duchovností a tělesností, přízračnou příběhovostí a záhadností.
Nedefinovatelné zjevení, vzhlížející se ve své finální majestátnosti nalezneme v obrazu Putující hvězda, který se jeví jako předobraz budoucích cest člověka. Na pouti za svým snem se často ohlížíme zpět, abychom si dokázali klást otázky o konečnosti lidského bytí, o osudu celého světa.
Otevři mi srdce (Duše lesa) se svými znepokojujícími novotvary představuje snové a smutné erotické blues, které je scénou naléhavých setkání, roztoužených dialogů i nečekaných konfrontací. V podobném duchu je laděna i Putující žena. Dochází v ní navíc k rozehrání prapůvodních znaků - symbolů lásky. Zde je tímto symbolem srdce, které svou ohnivě červenou podobou varuje před svou odvěkou slabostí i silou. Přitom tvář "Poutnice" je více posmrtnou podobou a neživou maskou než rytmem srdce, duše a síly dýchajícím inkarnátem.
Jásavá zpěvnost a líbeznost, kterou objevíme v obrazu Dívka a cherubín je zde zároveň konfrontována se skutečnou tváří země: vše živé, jakoby se mělo ztratit v černé jeskyni zemského nitra.
Pohádka o tichu představuje rozeznívání pradávných příběhů a obsesních představ v parabole věků. V této malbě je přítomný ozvuk starých kultur společně s neuchopitelným smutkem návratu k nicotnosti.

REALIZACE

Monumentalita a velkorysá stavebnost Mžykových realizací v architektuře je umocněná technikou svítivě jasných polyuretanových barev. Překvapující stálost a živost rozměrných Mžykových prací, rozehraná v tématech zahrad a předmětných konstrukcí, dává i v současném agresivním ovzduší naději na jejich dlouhodobou životnost.

VERNON FINE ART INTERNATIONAL

Výstava českého umělce Josefa Mžyka zaměřená na jeho malířskou tvorbu ze sedmdesátých let představila monotematickou sbírku obrazů s námětem umělcova křesla malovaného v kontrastních barvách, na němž jsou poházeny různé části svlečeného oděvu. Josef Mžyk je dnes již vyhledávaný český malíř, který se proslavil obrazy s motivy zahrad ( Růžová zahrada ), obklopující např. jeho letní dům na Hané nebo jeho bývalý vinohradský ateliér, kde se mimo jiné uskutečnily během minulého režimu výstavy nekonformních umělců a tehdejších mladých autorů ( A. Šimotová, S. Kolíbal, J. John, S. Zippe ). Tvoří též výtvarná díla pro výrazné architektury. Na některých spolupracoval s architekty jako Milunič, Línek, Pleskot.
Vernisáž byla pořádána společně s nadací Archa Chantal za osobní účasti Chantal Poullain - Polívkové. Část výtěžku z prodeje byla věnována na projekty Nadace.

ŽIŽKOVSKÉ ATELIÉRY - JOSEF MŽYK - KLÁRA MŽYKOVÁ

Ve vystavující dvojici Josefa a Kláry Mžykových se otec hlásí k ovlivnění dcerou. Takové sympatické přiznání potvrzuje, o čem vypovídají jeho obrazy již od prvních výstav: silný rodinný vztah. Z intimního prostředí rodiny si bral náměty, dovedl je však přenést do obrazové konstrukce natolik racionalizované, že vyloučil sentiment. Ačkoliv plochy čistých sytých barev a černé konturování v Interiérech, tříšť barevných plošek na kreslené osnově Zahrad podřídil až přísně výtvarnému řádu, atmosféra důvěrnosti nevychladla. Dal najevo, že všechno, co maluje a kreslí, má rád. Učinil zjevným přirozený nárok na štěstí, na sladkost vzpomínek, na radost z požitků, k nimž u malíře patří zacházení s barvami. V touze po harmonii zůstal imunní vůči úzkostem a těžkomyslnosti. Jeho soukromá mythologie není tak docela soukromá, kdo je vnímavý, může ji na jeho obrazech prožít s ním. V obrazech a serigrafiích ze 70. a 80. let vycházel
z konkrétnosti předmětů, vegetace, postav, promítané do jasných úhrnných tvarů. Užitím polyuretanových barev - při nutnosti rychlé práce s nimi - vnesl do původně klidových kompozic expresívní pohyb, okamžité gesto a zároveň vyprávěcí moment v příbězích, biblických motivech a pohádkách. Obrazy z poslední doby maluje akrylovými barvami. Souhrne byly nazvány symbolickými krajinami. Krajina je tu ovšem prostorem imaginárním, bezhraničným, v němž se volně pohybují černě obrysované tvary výrazných lokálních barev, jen zčásti identifikovatelné nebo transfigurované. Smysl dějů je záhadnější, zašifrovanější ve srovnání s polyuretany, svým způsobem i varovný. Ve své joie de vivre se poněkud znepokojil. Zřejmý symbolický význam má zelená barva jako výzva k otevření srdce. V tom patrně poznáváme ovlivnění, které připisuje své dceři. Klára Mžyková má vysloveně ochranitelský vztah k živé přírodě, miluje zvířata a ve svých objektech je přetváří do fantazijních bytostí. Umí je oživit výrazem nevinné hravosti i smutku, dojemností bezbranných tvorů. Jsou modelované ze sádry na konstrukci a pomalované akrylovými barvami nebo provedené technikou papier maché. Jako artefakty se umísťují na rozmezí plastiky a malby. Vztah mezi obrazy Josefa Mžyka a prostorovými objekty Kláry Mžykové je velmi blízký, téměř se zdá jako by hybridní tvorové vystoupili z plochy plátna.

Šermíř z Paříže ve foyeru divadla
Výstava obrazů Josefa Mžyka v Kolíně

Malíř, šermíř, Paříž se pěkně rýmuje a v případě Josefa Mžyka (* 1944) to i sedí. Životní mezníky - narození ve Vídni -- svatba ve Vatikánu - studijní pobyty v Paříži a výstavy na řadě míst ve Francii - delegují Josefa Mžyka mezi Evropany a zapadá sem i svou tvorbou, která se vymyká českým poměrům i trendům. Popisovat zářivou barevnost obrazů, které můžete na vlastní oči vidět, by bylo zbytečné, a tak si dovolím zastavit se pouze u jednoho námětu, který se v jeho tvorbě v několika variacích opakuje - křeslo s hromádkou pohozených šatů.
Námět banální v téměř životní velikosti je zachycen s jednoduchostí vlastní popartu. Ovšem realita je "posunutá" do krásy díky živé barevnosti. Obraz nevybízí ke spekulacím, neprovokuje, okouzluje prostou přirozeností. Jednoduchost, živost, zářivé světlo. Hle návod pro diváka:
Netřeba opouštět nudné situace, stačí napřít pozornost vpustit více světla a pozorovat jak se vše promění. Držitel Masarykovy ceny za malbu Josef Mžyk mi to prozradil, aniž by jediné slovo použil.