Moderní výtvarný výraz bývá někdy připodobňován k soudobé hudbě. Pokud použijeme podobného srovnání i u Mžyka, jeho práce lze připodobnit k dobré jazzové suitě, jejíž synkopový rytmus tvoří jasné barevné plochy a základní melodii elegance liniové kresby.

Mžykovo dílo postrádá "estetiku odporu a protestu" i naivní nadšení intelektu, který sotva vstoupil na práh podvědomí a celoživotně nás straší a obtěžuje vidinami, které tam potkal. Malíře nelákal také nikdy minimální projev a nepotřeboval ani manifestovat různé polohy intelektuální distance od potěšení, které mu malířská práce skýtá. Mžykovy rozsáhlé, složité a občas výpravné kompozice s podtextem vzpomínek a zvláštní důvěrné osobní ikonografie charakterizují v takové míře (na první pohled i v jejich finálním smyslu) harmonie, jas a krása, že se těmto starým kategoriím duchovní estetiky nevyhnul snad žádný interpret malířova díla. Práce Josefa Mžyka proto nezapadají dobře do donedávna ještě velmi oblíbených definic "těžkého" reflexivního středoevropanství a ironicko - groteskního rázu českého umění, které chtěly objevovat adekvátní polohu současného umění, ale byly spíše apologií provinciálních vzorů.